« Úvod | dnes ?! »

Když se to sejří, tak se to sejří v lavině najednou…


Je duben. Účetní uzávěrka za březen, výkazy za březen, výkazy za kvartál, kolegyně v Africe a já na to všechno sama. A navíc – ředitel měl jarní prázdniny, takže nabyl elánu, nabyl spousty myšlenek, nabyl spousty různých zlepšováků a toto vše chtěl uplatnit – najednou – za březen i za kvartál. Jak říkám – je duben; účetní uzávěrka za březen, výkazy za březen, za kvartál taky, geniální nabytí elánu a myšlenek a nápadů mého ředitele, kolegyně v Africe a já tady sama.
Tak jsem se do toho pustila s vervou zakousnutého buldoka do zajíce a jela jsem. A jela jsem týden, jela jsem dva týdny, jela jsem tři týdny – a konečně vše připravené na porady, dozorčí rady, komerční rady ….
Konečně snad ubereme z absolutního nasazení ( no to jsem ale koukala sama na sebe jako blázen, co sakra dokážu ), přestaneme pracovat deset hodin denně, přestaneme doma pospávat a trochu se pohrabeme v hlíně – no, co ! Donedávna kupy sněhu, teď zasejc halda plevele – no to nám to povyrostlo za ty tři týdny – hlavně plevel.
Ale – jsou tu velikonoce; můj zrak vidí v mlze před sebou třicet beránků piškotových, z pěti kil masa velikonoční nádivka, tři až pět bochánků, ještě stačit zasít čočku na osení, obarvit vejce, připravit komnatu, napsat již několikátou reklamaci na mobilního operátora – a to vše při těch měsíčních, dekádních, čtvrtletních uzávěrkách, nabyté myšlenkové inspirace ředitele a kolegyni v Africe.
No i ty velikonoce jsem přežila. Beránků bylo sice jenom dvacet, bochánků pět – a to jsem ještě dostala vynadáno, že se mi roztekly – no, asi řidší těsto, co já vím? Já přece nejsem cukrář. Ale chuťově – chuťově vynikající !!! Kam se za mnou cukrář hrabe, akorát byly maličko placatý, a protože můj hospodář si sem tam rád hraje na estéta, prohlásil, že takový debilní bochánky nemůže nikomu přeci dát. A v tom byl ten problém. My totiž, ačkoliv žijeme sem tam i ve dvou, vaříme pro sousedy ze severní strany, pro sousedy ze západní strany, pro sousedy ob tři baráky, pro sousedy ob tři ulice a pro znovu nalezeného syna mého hospodáře.
Přeci si neudělá ostudu placatejma bochánkama – no fuj !!!
Takže ještě o velikonoční pondělí jsme se stačili rozejít od stolu (od lože jsme už rozejitý aninevimjakdlouho).
Toto vše ale ani náhodou neodpovídá názvu mé rádoby úvahy, či vyprávění ze života, které by se mělo chytrou myšlenkou uzavřít. Já jsem vlastně ještě nezačala. Toto vše je jakýsi úvod do lavinového systému pošetilého osudu.
Když už to začalo vypadat, že ten velký nápor práce jsem zcela perfektně zvládla, a zbylé úkoly už rozřeším v poměrném klidu a pohodě, tak přišla ta lavina. A věřte, že jí ještě není konec.
Včera přijel na obchodní oddělení jakýsi Švéd uzavřít obchodní kontrakt. Jenomže náš obchoďák zůstal viset na dálnici a nebylo nikoho, kdo by to mohl uzavřít za něj. No jo, ale co teď? Tak se vymyslelo, že se Švédovi pustí prezentace o naší firmě v angličtině – a začal šrumec. Shánělo se to, či ono, i ta prezentace v angličtině a já, ačkoliv jsem nebyla do toho zainteresována osobně, byla jsem do toho zainteresována takzvaně vedlejší kolejí. Zajišťoval to totiž můj kolega, který neustále volal tam či onam, neustále cosi sháněl, a to samozřejmě mělo vliv na moji koncentraci na práci, takže jsem začala být neklidná a možná i nepříjemná – a tady už začínala vlastně ta lavina.
Konečně jdu po tom chaosu domů s určitou pohodou v srdci i když na duši s určitou nervozitou, s cigárkem ve rtíku ke svému autu. Už z dálky na něj volám: „ Ferďásku, jedeme konečně domů, ty moje plechová beruško!“ – Ferda je Favorit - Škoda Favorit – před tím jsem měla Běty – Škody 120 – ale rozhodla jsem se postoupit o šrotovou řadu výše, a tak mám Favorita. No, uznejte, že mu nemůžu říkat Běto, no a tak mu říkám Ferdo. Ale je to tedy žíhadlo !!!
Tak ho pohladím po sluncem vyhřáté kapotě, prohodím něco, že doma ho dám na nabíječku – a vyjedeme. Jenže ještě než vyjedeme z parkoviště, cítím, že při sešlápnutí brzdového pedálu si jaksi jede Ferďák dál. No už jsem věděla, která bije. Jen jsem si cestou k vrátnici ještě párkrát sešlápla brzdový pedál, abych se ujistila, že mám opět pravdu. U vrátnice při kontrole kufru jsem si všimla mokré cestičky za vozem. Hele vážně, nic jsem mu nevytknula, byla jsem v pohodě, nerozčilovala jsem ho, jen jsem tiše pípla, zda mě doveze v pořádku domů, a že mu hned dojednám doktora.
Víte, ony věci mají duši, jsou rády, když si s nimi povídáte, když jim tím hovorem dokážete, že víte, že jsou a že mají duši a ony se pak pro vás můžou roztrhnout, protože si vaší důvěry váží – ale o tom přeci už psal pan Werich – já to jenom mohu potvrdit : ANO VĚCI MAJÍ DUŠI !
A tak mě Ferďák dovezl domů, a já jsem mu hned objednala doktora. Ale jak to dnes u lékařů bývá, buď nemají limit, nebo si musíte počkat. Tak čekáme.
Dnes mě do práce vzal můj kolega. Do té doby byl život v pohodě. Říkala jsem si, to byl jenom vrtoch osudu Wanuško, to nebyla žádná lavina a v pohodě jsem začala pracovat. Pak jsem si vzala cigárko a dvacku na rohlík z automatu – a už to zase začalo. Na chodbě jsem potkala chytrou Horákyni účetní, která místo pozdravu prohodila rádoby s humorem: „To se Vám to fláká, co, když máte vedoucí v Africe?“, napřed jsem nechápala, protože s vědomím, že vlastně dělám za dvě, jsem dost dobře nerozuměla tomu, co básník chtěl říci, a tak se tedy zeptám :“Jak fláká?“ no a ona na to : „No přeci vždycky, když šéf není, tak myši mají pré!“ Najednou jsem nějak neměla slov, prošly mi hlavou ty tři urputné týdny zpět, prohodila jsem něco v tom smyslu, že ředitel by určitě čekal, až se někdo vrátí z dovolený, pak jsem popadla dech a povídám:“ Milá paní, v jedné ruce držím cigaretu, v druhé dvacetikorunu, buďte velmi ráda, že nemám ruce tři a tu třetí volnou a támhle máte schody na vaše pracoviště.“ – no je to ve mně furt, nemůžu to spolknout.
Ale to není všechno ! S tou blbou dvacetikorunou jdu pro ten blbý drahý rohlík, vrazím dvacku do stroje, namačkám příslušný kód, všechno se pohne a rohlík namísto, aby spadnul, tak se ztopořil a ignorantsky se vysmíval mému snažení, lomcování, kopání a nadávání. No to už nešlo strávit. Nebyla jsem líná „dohopsat“ (je mi 52) do prvého patra a zpět do přízemí, abych si opsala tel. číslo na firmu a číslo stroje a IHNED jsem se chtěla rozčilovat, stěžovat si, nadávat, plakat…
Ale tam vám to vzala tak příjemná a přívětivá paní, že by mi bylo stydno vylejvat si na ní moji lavinu, a tak jsem byla také milá a přívětivá a žádala jsem ji ne o tu dvacku, ale o ten rohlík. Příjemné bylo, když asi za hodinu se nesměle otevřely dveře kanceláře a tam stál rozpačitý mladík s rohlíkem v ruce a na místo pozdravu pravil : „Vy mě tady asi budete prát…..“ a ta firma, ta má u mě vyhráno ! Naše účetní ne, bohužel !!!
No ale to ještě není konec !!! Když jsem byla dovezena skoro domů, našla jsem v kaslíku nic neříkající zprávu o poštovní zásilce – žádná dobírka, žádné peníze, žádná adresa, pouze, že balík je velmi rozměrný. Volala jsem na pět poštovních čísel. Až na páté mi to kdosi zvedl. Chci vědět, co je to za zásilku, od koho je, jak moc je rozměrná, mám přijet autem nebo náklaďákem….Nikdo Nic Neví – v době počítačů a drahého poštovného – prosím NIKDO NIC NEVÍ !!! A tak jsem se pídila dál, nenechala jsem se odbýt, nechala jsem se přepojit tam i onam, až jsem se dozvěděla, že velikost jest krabice, na otázku a odkud, si paní vzdychla a šla se podívat znovu – a řekla odkud - a mně rázem došlo, že jsem reklamovala e-mailem došlé neživé kytičky a že je to náhrada od zahradníka – a zároveň mi došlo, že je musím vyzvednout co nejdřív, aby zůstaly živé. Hospodář byl na práci – autem; já doma měla auto neživé (když nebrzdí, je neživé); do toho hrozila bouřka – vlítla jsem k hospodáři a k naší psí školce (4 ks jezevců ) a čekala, až přijede, aby mě hodil na poštu.
Mezitím zvonila paní na stav tachometru na elektřinu. Šla jsem jí otevřít v největším slejváku. Promokla jsem – celá jsem se svlékla, a když jsem byla zcela nahá, vidím okny, že hospodář najíždí k domovu; vím, jak je nevrlý, když musí vyjíždět a zajíždět; tak jak jsem byla jen tak, tak jsem zase vyběhla do toho deště a řvala jsem na něj skrz dveře, že potřebuju na poštu, von řval na mě skrz dveře, že jsem tam kruci byla včera, tak jsem na něj řvala skrz dveře, že dneska jsou to ale kurva reklamované jeho kytičky, tak řekl – jedem, tak jsem na sebe hodila jeho montérky, zimní bundu, hopla jsem do svých letních pantoflí a jeli jsme na poštu.
U balíků to nebylo, bylo to u dopisů – a ten rozměrný balík byla krabička o rozměrech 18 x 17 x 17 cm.
A teď to pozitivní na dnešním kolotoči – reklamovala jsem celkem tři kytičky, náhradou jsem dostala celkem 10 kytiček.
Negativní jest to, že abych to napsala v celkovém kontextu, jak se říká jedním šmahem, přišla jsem o zprávy na všech televizích.
A teď nakonec ta velká úvahová myšlenka : osudové průšvihy nikdy nechodí samostatně. Vždy vytvoří jakousi lavinu. Část té laviny jsem zde popsala. Ta lavina totiž není celá. Většinou má pravidlo tří dnů. Právě mi praskla večerní žárovka – proč zrovna dnes, proč zrovna teď, proč ne před týdnem, proč ne za týden. No protože je součástí laviny !!!
A třetí osudový den laviny jest zítra.
Takže milé dámy a pánové, tato úvaha, tento střípek ze života dnes nekončí. Končí pouze v dnešním čase. A pokud i zítra najdu svoji psavou, tak vám to dovyprávím – ovšem pokud najdu svoji psavou….. jinak …………
23.08.2007 | Autor: no já | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se